Přemýšlím nad tím, co mě baví na učitelské práci. Kamarádka mi totiž dohodila kontakt na novináře, který natáčí pořad „Parlons passion“ (Mluvíme o své vášni) – minutový spot, kde učitelé vysvětlují svoji vášeň pro toto zaměstnání. V některých spotech jsou hezká klišé: vysokoškolský učitel ekonomie vysvětluje, že učení je jako kdyby na začátku hodiny měli všichni v ruce svíčku a učitel postupně zapaluje svíčky svých studentů.
Když se ze mě novinářka snažila vydolovat nějakou originální metaforu či historku z natáčení, nic mě nenapadlo. Ale je zajímavé se zamyslet. Nechtělo se mi opakovat klišé typu „líbí se mi ostatním něco předávat“ a nakonec jsem došla ke skromnému závěru: baví mě vymýšlet jak žáky zaujmout.
Třeba dnes jsme probírali zrod studené války. Kapitolu jsem začínala fotografiemi z Jaltské a Postupimské konference. Když jsem vysvětlovala rozdělení světa na dva mocenské bloky a ustoupení Evropy do pozadí, napadlo mě ukázat nové rozložení sil takto:
Žáci se na sebe nejdřív překvapeně podívali, ale pak se začali smát… o to více když jsem po chvíli klikla na další obrázek a objevil se slovutný francouzský filosof s křížkem na hlavě (křížek byl namalovaný fixou na tabuli).
Tento zážitek mě vede k závěru, že při učení si užívám hlavně chvíle, kdy něco společně prožijeme a třeba se i zasmějeme… a asi o něco méně řeším, jestli si žáci odnesli na konci hodiny zapálenou svíčku.
Pavlína Hublová
05/05/2015 at 08:32Děkuji za toto zamyšlení. Já jsem vždycky kvitovala, že mám někoho, s kým mohu společně objevovat (fakta, dovednosti, metody…) a kdo je „pro každou srandu“. Namotivivat k tomu žáky na 1. stupni nebylo až tak náročné. Pokud tedy nepřevládla rutina a „honění povinností“. Odstup byl důležitý.