Žáci jsou zvyklí, že v hodině klade otázky učitel a oni odpovídají. Proč to ale nezkusit naopak? S otázkami žáků se dá pracovat při opakování učiva (viz zde), nebo při samotné výuce. Úskalí je v tom, že žáci občas rádi vyzkouší, co jim u učitele projde a co ne a kladou schválně „hloupé“ (ale jinak řečeno provokativní) otázky. Ale i ty se dají ve výuce použít.
Ráda začínám novou kapitolu rozborem ikonografického dokumentu. A taky ráda trávím čas (někdy až příliš mnoho) vybíráním toho správného – aby žáky oslovil, inspiroval či překvapil, prostě aby měli chuť o něm přemýšlet a klást otázky. Výuku první kapitoly jsem zahájila promítnutím fotografie (viz níže) s úkolem, ať žáci vymyslí otázky, na které bychom se mohli na základě dokumentu zeptat.
Třída mě ještě nezná, takže moc neví o co jde a vypadají překvapeně. Zkouší, co vydržím, a tak se ptají: „Kolik je tam aut?“ „Mají všechny stejnou barvu? a podobně. Ale postupně se mi podaří je nasměrovat tam, kam jsem chtěla a dostaneme se k podstatnému. Navíc zjistím, že i zdánlivě „hloupé“ dotazy se dají použít k původnímu záměru.
CO? Stovky (možná tisíce) aut, která stojí na parkovišti před továrnou a která budou rozvezena do obchodů. Ten první dotaz vlastně nebyl tak „hloupý“, můžeme ho použít a přeformulovat na „Co tu dělá tolik aut?“ A vtipálkovi dokážeme, že zdánlivě provokativní otázka je vlastně součástí výuky.
KDO? Automobilka Ford.
KDY? Fotografie z poloviny XX. století. Firma Ford byla založena roku 1903, fotografie tedy ukazuje její úspěch o půl století později.
KDE? Detroit, USA, průmyslová oblast země.
PROČ? (Proč je tady tolik aut? nebo Proč bylo potřeba vyrobit tolik aut?) Protože je velká poptávka: životní úroveň stoupá a lidé mají prostředky, aby si pořídili automobil.
JAK? (Jak byly vyrobeny?) Pomocí pásové výroby, která umožnila výrobu zrychlit, zvýšit množství a tedy zlevnit. Zde se dá využít i další „hloupý“ dotaz. „Mají všechny stejnou barvu?“ Úplně stejnou ne, ale je určitě několik základních barev a rozhodně méně variant než třeba dnes. To nás přívádí k dotazu: „Proč jsou všechna auta stejná?“ To je právě zajímavé – pásová výroba umožňuje výrobu standardizovaného modelu za nižší cenu než u zakázek „na míru“. Je ale třeba připomenout, že právě tato nepružnost ve výrobě a neschopnost přizpůsobit se požadavkům zákazníka vysvětluje krizi fordismu od 70. let.
Tímto je uvedena problematiku kapitoly o ekonomickém růstu ve 20. století. Dále v kapitole s žáky rozebíráme princip fordismu už klasickou formou – na základě úryvku z Fordovy knihy „Můj život a dílo“ z roku 1922. Následuje rozbor ekonomického růstu ve 2. polovině 20. století a otázka globalizace. K mému velkému potěšení se dá zmínit kromě automobilky Ford také firma Baťa, která používala stejnou metodu výroby. Studium fordismu tedy slouží k vysvětlení příčin ekonomického růstu a zároveň také globalizace.
Pavlína Hublová
11/09/2014 at 21:26Také jsem se stále snažila najít cesty, jak žáky „provokovat“. Třeba zde čtenáři najdou další inspiraci.
Alžběta Peutelschmiedová
13/09/2014 at 11:20Děkuji za praktickou ukázku jedné z nejlepších vyučovacích (expozičních) metod. Řadívám si ji pro sebe pod označení metoda heuristická, dialogická. Moc ráda jsem ji ve svých třídách využívala. Myslím, že se v českých školách ještě stále dost neobjevuje a neuplatňuje. Možná proto, že je náročná na přípravu, učitele, „dá zabrat“ nejen při přípravě, ale i při realizaci ve třídě (třeba vzhledem k přirozeně se vyskytujícím zmiňovaným „hloupým“ otázkám, které je třeba vhodně nasměrovat, striktně neodmítat, to by dusilo spontaneitu žáků). Učitel v takto vedené hodině musí reagovat velice bezprostředně, stručně řečeno, musí mít – v hlavě -pořádnou mentální mapu, prostě široký rozhled. Co k tomu dodat? Je ovšem také problém s tím, že naši žáci nejsou zvyklí klást otázky. Na základní škole mi to ještě šlo, ale mezi vysokoškolskými studenty to byla bída. Dalo by se o tom hodně diskutovat. Ale znovu – děkuji!
Alžběta Peutelschmiedová
14/09/2014 at 08:42Děkuji za inspirativní příklad využití jedné z nejefektivnějších expozičních vyučovacích metod. Sama jsem si ji řadila mezi metody heuristické, dialogické. V českých školách se bohužel často neobjevuje. Proč? Je velice náročná na učitele, a to jak v přípravě, tak v realizaci v hodině, kdy si opravdu neoddechnete, protože musíte stále šikovně směřovat otázky žáků tam, kam potřebujete (to neznamená odmítat ty „hloupé“otázky, dusilo by to spontaneitu žáků). Musíte mít široký rozhled, v hlavě rozsáhlou mentální mapu, z níž bezprostředně čerpáte, reagujete. Navíc – čeští žáci a studenti nejsou zvyklí klást otázky. Na základní škole jsem s kladením otázek byla rozhodně úspěšnější než u vysokoškoláků. Tam to byla bída. Signifikantní je už to, jak se posluchárny zaplňují vždy nejvíce v zadních škamnách, jen být co nejdál od vyučujícího, „co kdyby si mě všiml a na něco se zeptal!“ Přeji hodně radosti ve třídách!
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
14/09/2014 at 21:43Žáci si sedají co nejdál od učitele již na gymnáziu. Také souhlasím s tím, že cokoli jiného než frontální výuka je náročné na přípravu a zároveň velké riziko. Vrátila jsem se minulý týden do školy po roční přestávce a i „zaručeně osvědčené“ recepty z loňska najednou nefungují. Třeba zkoušení, kdy otázky kladou sami žáci se „zvrhne“ v teatrální kousek zkoušeného studenta, který si učivo nepřečetl a teď ještě svými neznalosti baví ostatní.
Pavlína Hublová
15/09/2014 at 18:39Paní Peutelschmiedová píše: Na základní škole jsem s kladením otázek byla rozhodně úspěšnější než u vysokoškoláků. Tam to byla bída.
Myslíte, že je to věkem? Je možné, že jsme je naučili bát se položit „špatnou otázku“? Protože žáčci na 1. stupni většinou spíš jen neumí otázku formulovat, ale rozhodně se nebojí ptát.
Radek Sárközi
15/09/2014 at 23:19Téma Kladení otázek je pěkně popsáno v knize Učíme děti myslet a učit se (http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-zdroje-k-tematu/knihy-1). Když je výuka založená na to, že otázky klade učitel a žáci odpovídají, nelze se divit, když děti přestanou klást ve škole otázky… Aspoň víme, kdy školství selhalo.
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
16/09/2014 at 23:09Mí francouzští žáci kladou otázky jako diví… Shrnula bych to do věty „kladu otázky, tedy jsem“. Hrozně se diví, když je požádám, ať chvilku počkají, až dokončím větu. Ani přehnané množství otázek není ideální, protože může narušovat plynulost výuky. Popsala jsem žákům, jak to vypadá v českých školách – za pár měsíců pojednou na výměnu s jedním brněnským gymnáziem, tak budou moci srovnat oba styly výuky.