Jste stále věrni tištěným knihám, časopisům, svým vysokoškolským poznámkám, nebo jste se přizpůsobili době Internetu? Já bych ráda zůstala věrná knihám, ale zjišťuji, že je to časově i finančně náročné.
Ve francouzských osnovách existuje ke každé kapitole doporučená literatura, kde učitel najde články v odborných časopisech, knihy, ale i internetové stránky osvědčených institucí či jiné pedagogické zdroje. To stejné platí o některých učebnicích dějepisu – na konci kapitoly uvádějí přehled literatury k danému tématu dostupné žákům. K první světové válce „Oheň“ od H. Barbusse či „Na západní frontě klid“ od Remarqua k přečtení, Schindlerův seznam ke shlédnutí. A také různé encyklopedie pro děti na dané téma.
Než začnu připravovat výuku dané kapitoly, tak se snažím sehnat aspoň část doporučené dokumentace – koupit, nebo půjčit v knihovně. Většinou to ale dopadne tak, že nakonec stejně většinu informací hledám na Internetu. Je to rychlejší, mám možnost srovnat několik zdrojů a vybrat ten, kde je vše formulováno nejsrozumitelněji. Pokud chci výklad doplnit schématem či náčrtkem, na Internetu se dá velmi rychle najít nějaký vzor. Mám už několik svých osvědčených zdrojů, nejčastěji encyklopedie (Universalis, Britannica) nebo různé specializované stránky (Herodote, Histoire-image). A to jsem přitom za studií Internet ještě téměř nepoužívala, ale byla zvyklá chodit do knihoven a kupovat knížky. Internet je nenahraditelný také v tom, že člověk velmi rychle najde informaci, kterou potřebuje. Před pár dny jsem potřebovala zjistit, jak funguje střílení z děla nábojnicemi (protože právě z nábojnic vyráběli mnozí vojáci dekorační předměty) – hledání v knihách by asi trvalo dlouho.
Na základě své zkušenosti je mi jasné, že i pro studenty je dnes velmi jednoduché najít si pomocí Internetu jakoukoli informaci. Učitel je pouze jen jeden z mnoha zdrojů informací. O to důležitější dnes je žáky naučit nad dokumenty přemýšlet… Jeden z mých kolegů například zvolil relativně radikální metodu: skončil s frontální výukou – žákům dá vytištěný výklad a v hodině dělají pouze rozbory dokumentů. A žákům se to líbí, i těm, kterým škola moc nejde.
Karin Šubrtová
08/11/2014 at 17:39Moc ráda sleduji váš blog, vaše názory a zkušenosti jsou pro mne velmi inspirativní.Ale k vaší otázce: Knihy z knihovny (knih v elektronické podobě v češtině není mnoho), obrazové zdroje a některé dokumenty z internetu.Velmi se mi líbily webové stránky Histoire-image. Podobné stránky v češtině, které by nabízely vhodné obrazové zdroje, ukazovaly historický kontext, analyzovaly obraz a nabídly i jeho interpretaci, by hodně pomohly všem, kteří by chtěli obrazové zdroje využívat v hodinách častěji, ale neumí s nimi pracovat. Studium mě příliš nepřipravilo na práci s dokumenty, přesto si myslím, že je to jedna z nejdůležitějších částí výuky dějepisu. Ke každému tématu si snažím dohledat další zdroje, které by se daly použít ve výuce. Bohužel – seznam možných dokumentů a jiných ukázek (odborná literatura, beletrie, filmy, videa apod.) v našem prostředí chybí a vytváření vlastního seznamu je velmi pracné. To mě přivádí k nápadu, možná nejlepšímu řešení pro všechny, které trápí podobný problém. Vážení kolegové, což takhle nasdílet vaší zdrojovou základnu?
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
09/11/2014 at 23:32Rozbor obrazových dokumentů pro učitele dějepisu nabízím na stránkách Hérodotos. Viz samostatný článek v blogu. Chtělo by to jen mít víc času a další spolupracovníky, aby články přibývaly…
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
26/02/2015 at 17:55Při přípravě výuky na téma \“Olympijské hry v Berlíně roku 1936\“ jsem zjistila, kde je problém: v češtině jsem našla jen pár krátkých odstavců, nejpodrobnější na Wikipedii. Ve francouzštině existuje několikastránkový pedagogický materiál nejen k této olympiádě, ale i k dalším, který vysvětluje velmi důležitý politický podtext. V angličtině jsou to desítky stránek. Proto tedy při přípravě hodin francouzského dějepisu nemusím chodit do knihovny a \“mohu si dovolit\“ rozebírat dokumenty. Jiný příklad: francouzské ministerstvo školství učitelům zpřístupnilo také filmové materiály s podrobnými pedagogickými podklady, viz například ZDE video u příležitosti otevření železničního spojení Kongo-oceán roku 1934. Je to podobný systém jako Histoire par l\’image: je vysvětlen historický kontext, ale odborníci také rozebírají dokument po mediální stránce a usnadní učiteli práci při rozlišení propagandy a reality. V tomto videu se například zdůrazňuje, jak Francie pomohla Afričanům zlepšit infrastrukturu, ale vůbec se nemluví o tom, že zde zemřelo 20 000 domorodců kvůli tvrdým pracovním podmínkám.