Zde je pokračování mého pokusu přiblížit dětem historii a zapojit je do vyprávění. Vycházím z toho, co sedmiletá Dorotka již ví, i když občas velmi přibližně, a její informace se pokouším uvést na pravou míru a doplnit. Až uslyší za pár let o Husovi či Lutherovi v hodině dějepisu, nebudou to pro ni neznámá jména.
Ale Ježíš vstal z mrtvých a jeho duše odešla do nebe. Proč se tedy o něm bavíme, když už zemřel?
Ježíš sice zemřel, ale jeho učení nám zůstalo. Jak je podle tebe možné, že ho známe i dnes?
No protože existuje přece Bible. To je tlustá kniha, kde se o něm povídá.
A zkusila bys odhadnout, kdo tu Bibli napsal?
Myslím si, že ji napsalo těch jeho dvanáct žáků a ještě nějací další lidi.
Pěkně si to pamatuješ! Po Ježíšově smrti se jeho žáci vydali do různých koutů římské říše a vykládali lidem o Ježíšovi a o pravidlech, které chtěl ostatní naučit. Právě proto se jim začalo říkat apoštolové – to znamená ten, kdo přináší dobrou zprávu. Lidem se jejich povídání líbilo a ti, kdo s Ježíšovým učením souhlasili, si začali říkat křesťané. Bylo jich čím dál víc. Myslíš, že z toho měl římský císař radost?
Ne, přece jsme řekli, že se sám považoval za boha.
Máš úplnou pravdu. Římský císař se chtěl zbavit Ježíše i jeho učení o jediném bohu. Výsledek byl ale právě opačný, když bylo křesťanů čím dál víc. Proto je také začal římský císař pronásledovat a oni se před ním museli schovávat. Své první kostely postavili pod zemí, aby je nikdo nenašel.
No ale my jsme se byli nedávno podívat v kostele a ten nebyl pod zemí.
Podle toho právě vidíme, jak velkou změnou prošlo křesťanství od úplných počátků. Dnes už se kostely pod zemí nenacházejí, protože se křesťané už nemusejí schovávat. V Římě byli křesťané nejdříve pronásledováni, pak bylo jejich náboženství tolerováno, to znamená povoleno, a nakonec se stalo jediným povoleným náboženstvím. K tomu došlo, když se císař nechal pokřtít.
Takže křesťané měli vyhráno?
Na nějakou dobu ano. Křesťané toho využili a vymysleli si, jak vše zorganizují. Vytvořili tak církev, v jejímž čele stojí papež. V dalších staletích moc církve rychle rostla a křesťanů bylo v římské říši čím dál více. Byla ale tak rozlehlá, že se v ní dalo těžko vládnout, a tak se rozdělila na dvě části – východní a západní. Západní se ale o sto let později rozpadla. Co myslíš, že se stalo s církví?
Buď odešla do té druhé říše, nebo… tam zůstala!
Druhá možnost je správná – zůstala tam. Rozpad Římské říše jí vlastně pomohl. Říši nahradilo několik malých států, ale jejich králové byli slabí. Zato církev byla mocná. Mimochodem – rozpadem Římské říše skončil starověk a začal středověk, což byl zlatý věk křesťanství.
Co znamená ten „zlatý věk“?
Život lidí ve středověku řídila církev. Tvrdila lidem, že po smrti je čeká buď peklo nebo ráj a že ona jim pomůže v tom, aby se dostali do ráje.
Takže lidi neměli dělat hříchy, že?
Ano, lidé měli žít podle pravidel Bible a chodit pravidelně do kostela. Lidé ale neměli auta ani vlaky…
Takže museli všude postavit kostely, aby to lidi měli blízko.
Přesně tak, středověk je období stavění nových kostelů. Bylo jich tolik, že jeden francouzský kronikář dokonce řekl, že si tehdejší Francie oblékla plášť utkaný z kostelů. A církev byla stále bohatší a bohatší…
Jak to? Ježíš přece říkal, že mají být chudí.
V tom byl právě problém. Dalo by se říci, že představitelé církve kázali vodu a sami pili víno. Říkali lidem, že mají žít skromně a sami bohatli. Peníze získávali třeba z darů věřících nebo z odpustků. Když lidé udělali nějaký hřích, tak šli do kostela, dali církvi peníze a výměnou za to dostali odpustek. Církev tvrdila, že když jí dají peníže, tak jim bude odpuštěno. To se ale některým nelíbilo. Jedním z nich byl Jan Hus.
Jan Hus byl tedy nepřítel křesťanů?
Tak se to nedá říci. Jan Hus byl sám křesťan a byl součástí církve. Začal ale kritizovat to, jak fungovala, třeba to, že byla bohatá.
Ano, říkala si, že stavěla hodně kostelů. Uvnitř byly zlaté sochy, mramor…
Jak říkáš, církev navíc své bohatství hodně ukazovala. Takže bylo co kritizovat. Myslíš, že se tato kritika církvi líbila?
Ne, protože chtěla být dál bohatá.
Jan Hus právě chtěl, aby byla chudá a aby se chovala ke všem hezky. Jak si myslíš, že to s ním dopadlo?
Stalo se mu něco podobného jako tomu Ježíšovi. Myslím si, že ho upálili.
Ano, Jan Hus chtěl, aby církev dělala to, co kdysi kázal Ježíš. A nakonec dopadl jako on, poslali ho na smrt. Jak myslíš, že dnes víme, co Jan Hus tehdy říkal?
Protože to napsali v Bibli.
Bibli už napsali dlouho před ním. Ale Jan Hus napsal jiné knihy, kde vysvětloval, co se píše v Bibli a co by chtěl, aby se změnilo v církvi. Podobně jako Ježíš měl i Jan Hus své žáky, kteří také psali a jeho učení šířili dál. Jeho učení se líbilo také prostým lidem, kteří neuměli číst ani psát a ti se rozhodli šířit Husovo učení… víš jak?
Ti lidi se jmenovali husité! A chtěli, aby lidé byli chudí a pomáhali si a když je někdo bohatý tak aby rozdával peníze.
Právě z toho vznikly husitské války. Stáli v nich proti sobě husité, o kterých mluvíš, a křižáci, jak jsme to četli v jedné knížce od Lucie Seifertové.
A můžu říct, co si z té knížky pamatuji? Husité totiž uměli zpívat tak nahlas, že vylekali křižáky a křižáci si mysleli, že je jich hodně. Nebo bojovali na kopci a tu je překvapili husité ze strany.
A kde vzali husité zbraně? Říkali jsme, že byli chudí.
Tak si je vyrobili z věcí, co měli doma, například z cepu a na něj přidělali bodlinky. Nebo z kosy. Dneska by vypadaly jinak: asi by si vzali sekačku na trávu nebo motorovou pilu.
To paní Seifertová vymyslela vtipně. Pro nás je dnes důležité, že husité nakonec prohráli, protože se začali hádat a každý chtěl něco jiného.
Nakonec musel zasáhnout Jiří z Poděbrad. V knížce je to napsané tak, že vzal koště a smetl je všechny na jednu hromadu.
Ano, Jiří z Poděbrad udělal v zemi konečně pořádek. Husité ho měli rádi, protože splnil některé jejich požadavky. Říkali mu „husitský král“. Takže katolické církvi se nepovedlo myšlenky Jana Husa zničit, jak si přála. O pár let později se nedaleko českých zemí objevil jiný kritik církve.
Jmenoval se Martin Luther. Co přesně udělal?
Luther měl podobné myšlenky jako sto let před ním Jan Hus, opět kritizoval bohatství církve. Všechno sepsal a přibil svůj text na dveře kostela, aby si ho všichni mohli přečíst. Doneslo se to až k papeži. Ten poslal Lutherovi dopis, říkalo se mu tehdy bula. Papež chtěl, aby Luther přestal kritizovat církev. Představ si, že jsi Martin Luther. Co bys s tou bulou udělala?
Já bych ji roztrhala nebo spálila.
Výborný nápad! Luther ji spálil. Proč myslíš?
Protože byl ten Jan Hus a toho upálili.
Přesně tak. Dalo by se říci, že Luther udělal to samé co církev udělala Janu Husovi a dalším lidem, kteří ji kritizovali. Tím začal konflikt mezi Lutherem a papežem. Už jsme si řekli, že Hus i Luther se chtěli vrátit k tomu, co říkal Ježíš.
Lukáš Tvrďoch
21/08/2014 at 21:34Dobrý den,
líbí se mi Vaše vyprávění dějin dětem. Podobně to předávám i já. Ale je z toho cítit, že i Vy jste na straně reformátorů. Někdy mám trochu obavu, jestli zůstávám objektivní, když vykládám podle sebe některé náboženské záležitosti. Ale na druhou stranu bych byl nerad svázán výkladem kterékoliv konkrétní církve.
Starší děti bývají překvapeny, když jim sdělím, že i současná katolická církev je schopna obhájit odpustky. Chtěl bych se právě zeptat na pojetí Luthera pro starší studenty. Někdy se u tohoto reformátora zmiňuje jeho úzké sepětí s představiteli světské moci v říši. Oni mu poskytli ochranu a podporu proto, aby mohli využít jeho kritiku oficiální církve k posílení svého postavení vůči církevním hodnostářům, ale i vůči Habsburským císařům, kteří stáli na straně papeže. Někdo by to mohl vykládat tak, že jim za to lidově řečeno „šel na ruku“ a některé texty psal s touto motivací na objednávku. Nepracuje se ve Francii např. na středních školách s nějakým textem, který by se věnoval této stránce evropské reformace? Myslím, že diskuse o tom by mohla být pro středoškoláky velice zajímavá a přínosná.
Ivan Ryant
29/07/2016 at 01:16Věta \“Vytvořili tak církev, v jejímž čele stojí papež.\“ mě docela vyděsila — copak křesťané jako Koptové, Řekové, Arméni, Syřané atd. mají \“v čele\“ papeže? Věcná chyba je i v otázce \“Buď odešla do té druhé říše, nebo… tam zůstala!\“ — nemohla odejít do \“druhé\“ (zřejmě východní) části říše — vždyť už tam dávno byla, vždyť tam přece vznikla! (Pozn.: k odpadnutí římských katolíků od církve, k jejich exkomunikaci a prokletí došlo přece až v 11. století.) Není to Dorotčina chyba, ona uvažovala rozumně, ale bohužel uvěřila Vašemu zavádějícímu výkladu. Učitel samozřejmě může udělat chybu ve výkladu, jsme lidi, ale když potom žák dospěje rozumnou úvahou k absurdnímu závěru, měl by ho učitel pochválit ze bystrý úsudek, hledat věcnou chybu především sám u sebe a opravit ji. V tom je dialog učitele a žáka pro učitele nenahraditelný.
Taky se mi úplně nelíbí, že Hus v rozhovoru vypadá jako první reformátor církve. O opravných snahách v římské církvi píše docela pěkně Eco ve Jménu růže. Poměrně úspěšní byli např. menší bratři františkáni, kteří byli uznáni za pravověrné katolíky, nicméně byli vyčleněni jako řeholní bratrstvo (podobně jako např. humiliáti a na rozdíl od ostatních bratříků, kteří byli pronásledováni, mučeni a upalováni). Dějinným paradoxem pak je, že husité františkánské kláštery nijak nešetřili, přestože jim šlo vlastně o stejnou věc. Ani Ježíš nebyl první, kdo se pokoušel o nápravu náboženské obce — držel se tradice židovských proroků a jako oni, ani Ježíš se nedočkal vděku tehdejších souvěrců.
No a když už jsme tak u proroků a heretiků, neměli bychom opomenout zejména Karla Marxe — svérázného a radikálního reformátora (a dokonce i sjednotitele) všech tří abrahamovských náboženství. Ve srovnání s Marxem udělali Ježíš, Hus i Luther jen pár nepodstatných komentářů k Tanachu.
Říká se, že v sedmi letech člověk nasává poznatky jako houba — nekriticky přejímá znalostní struktury. Kriticky začne uvažovat, až když už má nějaké znalostní struktury vybudované a začne narážet na nesrovnalosti — na to je v sedmi letech ještě brzy. Myslím si, že sedmileté dítě má nárok na nepředpojatá fakta a na nezodpovězené otázky. Názory, výklady a komentáře by se ani dítěti neměly předkládat k věření, jako by to byla \“tvrdá fakta\“.
Možná řeknete, že jsem hnidopich, vytýkám Vašemu didaktickému rozhovoru drobnosti. Vedení dialogu jako metodu samozřejmě oceňuji velice, v našich školách bolestně chybí, a přitom to je osvědčená základní metoda výuky od dob Sokratových (o příslovečných rozpravách v \“židovských školách\“ ani nemluvě). Ani mně se moc nedaří (\“bordel jako v židovské škole\“ mi jde dobře, ale v intelektuální plodnosti těch dialogů pokulhávám). Ostatně i každý žurnalista potvrdí, že umění dialogu je umění veliké a mocné, milostivé i strašné!
Pro srovnání: co říkáte na číslo studentského časopisu Redway, věnované zrovna Husovi a husitství? Leží to tady na Portálu RVP. Zatím to ještě nikomu nestálo za komentář…