Pocit méněcennosti učitelů 2. stupně ZŠ

Většina francouzských učitelů integrovaného dějpisu-zeměpisu touží po místě na střední škole. Jelikož zde fungují tzv. umístěnky, svědčí o tom například počet bodů, který učitel potřebuje k obdržení takového místa: ve srovnání s místem na 2. stupni ZŠ je to dvojnásobek.

Co je k tomu vede? Učitelé na ZŠ tu mají nějaký komplex méněcennosti, protože jejich místo není dost prestižní. Přemýšlím tedy nad tím, jestli je učitel SŠ opravdu něco víc než jeho kolega na ZŠ. Je o tolik inteligentnější, má více znalostí a dá se říci, že v životě uspěl lépe?

Ve Francii základ pocitu méněcennosti některých učitelů vychází z konkurzu, kterým učitel prošel – buď je to prestižní Agregace (necelá stovka úspěšných kandidátů každý rok) nebo „pouze“ konkurz CAPES (úspěšných uchazečů je šestkrát více), viz tento příspěvek: https://blogy.rvp.cz/dejepis1zemepis/2010/02/13/jak-vypadaji-francouzske-zkousky-na-ucitele-dejepisu-a-zemepisu/ Dnes už se situace na školách zlepšila, ale byly údajně doby, kdy byly sborovny rozděleny na část pro držitele Agregace a část pro ty, co uspěli u CAPESu.

Na základě dosavadní zkušenosti musím říct, že oba typy škol mají své výhody. Na gymnáziu je hlavní výhoda v tom, že již bylo „odděleno zrno od plev“ a je tam méně problémů s disciplínou. Je tedy větší šance, že učitel bude opravdu učit a že se jeho práce nebude podobat krocení dravé zvěře. Díky tomu je příprava výuky intelektuálně náročnější, ale také zajímavější. Žáci jsou starší než na ZŠ, jejich vztah k učiteli je tedy jiný a troufám si říci, že s některými žáky může učitel navázat i celoživotní přátelský vztah. Nevýhodou pak je, že učitel gymnázia má mnohem víc práce než učitel ZŠ. Ten rozdíl je vidět především na času, který učitel stráví opravováním písemek – loni na gymnáziu mi oprava písemek jedné třídy trvala 12 hodin (ve Francii se píšou několikastránkové dizertace), zatímco letos jsou to pouhé 2 hodiny. Takže pokud učitel potřebuje skloubit pracovní a rodinný život, je to dost důležité kritérium.

Letos jsem na škole, kde mají spojený 2. stupeň ZŠ a gymnázium, většina učitelů tedy působí na obou typech škol. Často slyším kolegy říkat: „Mně jde lépe učení na gymnáziu, na učení na základce prostě nejsem“. Vždy přemýšlím nad tím, jestli se jedná o pokrytectví, nebo jestli jsou v právu. Měl by být každý učitel schopen přizpůsobit svůj výklad věku posluchačů, nebo je v pořádku, že některým učitelům jde lépe učení „na vyšší úrovni“, zatímco jiným jde lépe učení menších dětí?

Jsem zastáncem prvního názoru – dobrý učitel by měl být schopen učit všude a neomlouvat svoji neschopnost nebo neochotu zjednodušit výklad tím, že „na to není“. Vždyť učení na 2. stupni SŠ je velmi zodpovědná práce – pro některé děti je to jedna z mála chvil v životě, kdy se dozví něco o historii a tyto znalosti (nebo jejich absence) je pak budou provázet celý život. Na učiteli tedy leží zodpovědnost, že když se mu nepodaří žákům pořádně vysvětlit, co to byl komunismus, oni pak budou muset s touto „mezerou ve vzdělání“ žít celý život. Kvalita výuky dějepisu na ZŠ také rozhoduje o tom, jaký postoj žáci zaujmou k tomuto předmětu – pokud je učitel dokáže nadchnout, pak jim to nadšení může vydržet celý život, to stejné platí o opaku.

Je tedy otázkou, jestli je pocit méněcennosti učitelů 2. stupně ZŠ na místě…