Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Máte rádi své žáky?

Přemýšlím nad tím, jaký vztah by si měl učitel vytvořit k žákům. Měli by se mít rádi a snažit se strávit společně příjemné chvíle? Nebo jsou učitel a žáci dva tábory, které spolu válčí?

Moje dvě dosavadní zkušenosti odpovídají výše zmíněným možnostem. Loni jsem učila na prestižním pařížském gymnáziu a troufám si říci, že jsme se měli s žáky navzájem rádi. Hned na začátku roku jsem jim řekla, že jsem Češka a oni to vzali jako příjemné zpestření v jinak velmi konzervativní škole. Na Vánoce jsem jim upekla perníčky, na jaře jsem s nimi jela na několikadenní pobyt do Benátek, který byl velmi vydařený. V průběhu roku jsem také zorganizovala exkurze do pařížských muzeí, z toho jedna exkurze byla na konci června po skončení oficiální výuky, takže to bylo v našem volném čase a přišla asi třetina třídy. Když jsem opravovala jejich písemky, tak mi to často zabralo i 12 hodin, protože jsem dělala velmi detailní opravy, aby věděli, v čem se mají zlepšit. Slabším žákům jsem nabídla doučování (opět v jejich i mém volném čase) a mohli mi pravidelně odevzdávat úkoly navíc, aby mohli trénovat metodu kompozice ještě před písemkou. Párkrát jsem jim vrátila opravenou písemku a nabídla, ať opraví na základě mých poznámek část svých odpovědí. Svoji opravenou práci mi pak odevzdali a pokud se ze svých chyb poučili, zlepšila jsem jim známku (pro mě to opět znamenalo práci navíc). Díky jejich vstřícnému chování jsem se snažila všelijak zpestřit výuku - “vyvrcholením“ byl rozbor české a polské hymny. Byla to pro ně hotová exotika, protože o historii střední Evropy během školní docházky většinou vůbec neslyší, s výjimkou února 1948 a srpna 1968. Když měli jet někteří z nich na výměnný pobyt s francouzským gymnáziem v Praze, udělala jsem jim hodinovou přednášku o české historii, aby byli na pobyt připraveni. Všichni měli moji mailovou adresu, takže jsme si pravidelně psali. Od loňského června jsme se neviděli a když jsem jim letos na začátku ledna poslala mail s přáním do nového roku, 15 z 70 žáků mi odepsalo. Jejich odpovědi byly většinou velmi milé, stejně jako já vzpomínali na loňské perníčky nebo cestu do Benátek. Když se na to zpětně dívám, musím konstatovat, že jsem dělala spoustu věcí „navíc“, ale vůbec mi to nevadilo. Měla jsem pocit, že to všechno má smysl a že mé úsilí má pozitivní odezvu. Nedělám si samozřejmě iluze, že by všech 70 žáků chodilo s nadšením na mé hodiny, ale aspoň těch 15 snad ano. A ostatní byli natolik slušně vychovaní, že když je můj předmět nebavil, aspoň to nedávali najevo. Tato zkušenost mě utvrdila v tom, že je to práce, kterou jsem ochotná dělat po celý zbytek života.

Letos jsem se ocitla na 2. stupni ZŠ a připadám si jako na jiné planetě. Tušila jsem, že ve srovnání s loňským rokem to bude šok, ale výsledek předčil má očekávání. Na začátku září jsem se chystala, že budu velmi přísná a nenechám nic projít, abych pak neměla celý rok problémy s disciplínou. Hned první hodiny mě vyvedly z této iluze – během pár minut se tolik žáků začalo chovat naprosto nepřijatelně, že jsem vůbec nevěděla, kde začít a jak je potrestat. Po několika prvních týdnech mi připadalo, že asi skončím brzo na psychiatrii, z hodin jsem odcházela naprosto vyčerpaná a nejednou se slzami v očích. Po několika měsících se mi podařilo udržet si větší odstup a nebrat si to osobně, ale problémy s chováním stále trvají. Je to klasické vyrušování během hodiny, žáci odmítají dát mi žákovskou knížku nebo si přesednout na jiné místo, když je o to požádám. Někteří jsou drzí, jiní sprostí. Když je chci potrestat třeba za vyrušování, většinou se nafouknou a začnou křičet „to není fér“, případně „vždyť jsem ani nepromluvil(a), ostatní mi to dosvědčí“ a podobně. Když jsem jednou vyloučila obzvlášť nevychovanou žákyni z hodiny a nechala ji stát na chodbě, začala venku běhat, křičet a bouchat dveřmi třídy. Její náladou se samozřejmě hned „nakazila“ celá třída a když jsem vyšla ven, abych ji zklidnila, žáci ve třídě začali také křičet a dupat. Když jsem se vrátila do třídy, žákyně venku začala opět bouchat dveřmi, když jsem vyšla na chodbu, ostatní opět křičeli a dupali… velmi příjemná situace! Perličkou byla černošská žákyně, která si myslela, že jsem ztratila její žákovskou knížku. Začala mi vyhrožovat „to mi zaplatíte“ a pak také „dovedu všechny lidi z Barbès a pak uvidíte“ (Barbès je čtvrť na severu Paříže, kde žije hodně přistěhovalců, především Afričanů). Byla to poslední hodina před Vánoci a já si jen nostalgicky vzpomněla, že přesně před rokem jsem přinesla svým žákům perníčky. S některými třídami mám dokonce pocit, že jsme vykopali válečnou sekyru - když se nedívám, tak na konci hodiny vysypou na zem koš a jednou dokonce rozházeli po zemi mé věci. Výsledkem tohoto chování je, že nemám chuť vyvíjet nejmenší úsilí navíc. Perníčky sním raději sama, na exkurze nemám chuť ani nervy – měla bych strach s těmi výrostky přejít ulici. Písemky opravuji velmi rychle a s minimem poznámek, protože je mi jasné, že je nikdo nečte. Často se mi stává, že strávím spoustu času přípravou hodiny, aby byla zajímavá, ale všechno přijde vniveč, protože mě ani nepustí ke slovu. Snažím se udržet si od žáků co největší odstup a rozhodně jim nehodlám říct, odkud pocházím – hned by se to obrátilo proti mně. A zároveň je mi to líto, moc ráda bych je měla ráda, ale nejde to.

Na druhou stranu může být ještě hůř. Můj kolega říká, že pokud se může učitel otočit k tabuli a napsat na ni pár slov, aniž by po něm žáci začali něčím házet, není to ještě tak hrozné. Pokud tedy máte nějaké rady, jak na problémové žáky, budu jen ráda. Ve Francii nejčastěji trestají poznámkami do žákovské knížky a necháním po škole, ale nejsem si jistá, jestli je to efektivní řešení.


    hodnotilo 6 uživatelů

7 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Radu pro vás nemám. Sama jsem v podobné situaci. Zatím po mně nic nehází, za to po sobě navzájem ano. Odmlouvají a mluví jeden přes druhého, takže přesně jako to píšete, nevím kde začít s napomínáním. Navíc si některá jména žáků stále nemohu zapamatovat, takže efektivita jejich okřikování je ta tam. Drobné úspěchy se dostavují po přesazení žáků, ale když je neznám, bojím se, že je rozsadím tak, že to bude ještě horší. Na poznámky jsem byla ze začátku "měkká" po pár týdnech jsem se je naučila dávat, ale někdy si příjdu nespravedlivá, protože někdy daný prohřešek toleruji (či dělám, že ho nevidím, než abych se jím musela zabývat) a jindy jej potrestám. Chybí mi zkušenosti. Jsem v praxi teprve půl roku. Na druhou stranu jsem pár milých chvil také zažila. Hlavně páťáci, nejmladší třída, kterou učím, jsou zlatíčka v porovnání s pubertální klučičí třídou sedmáků, třicetičlennou osmičkou a deváťáky bez špetky zájmu, kteří nejsou schopni napsat větu, aby dávala smysl.

  2. avatar

    Díky za sdílení velmi osobních zkušeností. Je vidět, že velmi záleží na konkrétní škole, věku žáků nebo i třídě. Můj kolega učil na G převážně výtvarnou výchovu a odešel, protože žáci v jeho skvěle připravených hodinách odmítali spolupráci - učili se na další hodiny, psali DÚ a taháky. Někteří otevřeni říkali, že takové předměty jsou ztráta času, že je přece pro svou budoucí kariéru nepotřebují. Kolega přešel na učiliště a je velmi spokojený. Jeho nynější žáci jsou již na první pohled daleko problematičtější. Učí je i češtinu, kde jsou znalosti některých z nich mizivé. Přesto vzájmený konkakt s nimi vnímá jako hodnotný a jeho žáci ho zřejmě přijímají. Často jde určitě i trochu o formu vzájemného boje, ale i tam je vzájemný zájem a ne úplné ignorování.

  3. avatar

    Tady je asi každá rada těžká. Z vašeho článku mám pocit, že se to netýká jenom hodin dějepisu, ale že je to častý jev i jinde. Pak v jedné hodině těžko něco uděláte. Tak jen držím palce.

  4. avatar

    Také se mi zdá, že se popsaný problém netýká přímo výuky dějepisu, ale obecné atmosféry v dané třídě. Řekněme, že tato atmosféra vadí i dalším učitelům. Co je třeba udělat? Sejít se společně - všichni učitelé, kteří v dané třídě učí - a zamyslet se nad řešením. Nepomohl by třeba školní psycholog? Já bych řešení viděl v tom, že se sejdou všichni učitelé, kteří v dané třídě učí, společně se žáky a pokusí se uzavřít určitou dohodu. Obě strany se vyslechnou a k něčemu se zavážou. Klidně i písemně. Myslím, že obzvláště na druhém stupni schází čas, který by byl věnován výchově žáků. Pokud je to možné, doporučoval bych mít přímo vyučovací předmět, kde se žáci budou učit důležitým sociálním dovednostem - třeba jak se buduje pozitivní klima v týmu a jak důležité je. K tomu mohou pomoci i cílené vícedenní kurzy mimo školu zaměřené na budování týmu z dané třídy a vedené externími odborníky. Podle mě je jednou z podmínek kvalitní výuky jakéhokoliv předmětu pozitivní atmosféra ve třídě. Pokud chybí, soustředil bych se nejprve na její vybudování. Až pak bych se věnoval samotnému vyučovacímu předmětu. Čím dříve se to podchytí, tím lépe. Zdá se mi ale, že popisovaná třída je taková už delší dobu... Čím déle se to nebude řešit, tím horší a horší to bude. Problémy budou narůstat...

  5. avatar

    Příspěvek se netýká jen obecné atmosféry v dané třídě, ale – ještě obecnějšího rozdílu prestižních a obyčejných škol. Třeba v souvislosti s plošným testováním. Jakýpak by byl asi výsledek na těchto dvou školách???

  6. avatar

    "rozdílu prestižních a obyčejných škol"
    ... bez rozdílu zeměpisných šířek a délek (stejné zkušenosti jako my a Francie má i Velká Británie, Amerika aj.). Je tedy (všem kromě ministerstva) jasné, že na tuhle nemoc nejsou lékem plošné testy. (Nechci se raději zabývat myšlenkou, že je to jasné i jim...)
    P.S. Je mi líto Zuzany, že přichází nazmar její energie a radost z učení.

  7. avatar

    Všem mockrát děkuji za rady. Na druhou stranu je normální, že začátky jsou těžké, protože dobrým učitelem se člověk nestane přes noc. Má francouzská učitelka dějepisu na SŠ mi kdysi řekla, že učitel má ze své práce radost až po několika letech. Francouzi by možná řekli, že učitel s léty zraje jako víno... K některým tématům zmíněných v diskuzi se vrátím později - například problematika veřejných a soukromých škol. Já sama budu dávat příští rok dceru do veřejné školky, tak uvidím, jak dlouho mi ta důvěra ve státní školství vydrží. Žáci ve veřejných školách jsou často tak neukáznění, že jediný způsob, aby se dítě něco naučilo, je dát ho do soukromé školy. Mimochodem ve Francii si rodiče nemohou vybírat školu, kam chtějí dát dítě, ta je jim určena podle místa bydliště. Takže když člověk bydlí ve čtvrti, kde děti nejsou příliš motivované (mírně řečeno), má smůlu, protože své dítě nemůže dát jinam.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.