Máte rádi své žáky?

Přemýšlím nad tím, jaký vztah by si měl učitel vytvořit k žákům. Měli by se mít rádi a snažit se strávit společně příjemné chvíle? Nebo jsou učitel a žáci dva tábory, které spolu válčí?

Moje dvě dosavadní zkušenosti odpovídají výše zmíněným možnostem. Loni jsem učila na prestižním pařížském gymnáziu a troufám si říci, že jsme se měli s žáky navzájem rádi. Hned na začátku roku jsem jim řekla, že jsem Češka a oni to vzali jako příjemné zpestření v jinak velmi konzervativní škole. Na Vánoce jsem jim upekla perníčky, na jaře jsem s nimi jela na několikadenní pobyt do Benátek, který byl velmi vydařený. V průběhu roku jsem také zorganizovala exkurze do pařížských muzeí, z toho jedna exkurze byla na konci června po skončení oficiální výuky, takže to bylo v našem volném čase a přišla asi třetina třídy. Když jsem opravovala jejich písemky, tak mi to často zabralo i 12 hodin, protože jsem dělala velmi detailní opravy, aby věděli, v čem se mají zlepšit. Slabším žákům jsem nabídla doučování (opět v jejich i mém volném čase) a mohli mi pravidelně odevzdávat úkoly navíc, aby mohli trénovat metodu kompozice ještě před písemkou. Párkrát jsem jim vrátila opravenou písemku a nabídla, ať opraví na základě mých poznámek část svých odpovědí. Svoji opravenou práci mi pak odevzdali a pokud se ze svých chyb poučili, zlepšila jsem jim známku (pro mě to opět znamenalo práci navíc). Díky jejich vstřícnému chování jsem se snažila všelijak zpestřit výuku – „vyvrcholením“ byl rozbor české a polské hymny. Byla to pro ně hotová exotika, protože o historii střední Evropy během školní docházky většinou vůbec neslyší, s výjimkou února 1948 a srpna 1968. Když měli jet někteří z nich na výměnný pobyt s francouzským gymnáziem v Praze, udělala jsem jim hodinovou přednášku o české historii, aby byli na pobyt připraveni. Všichni měli moji mailovou adresu, takže jsme si pravidelně psali. Od loňského června jsme se neviděli a když jsem jim letos na začátku ledna poslala mail s přáním do nového roku, 15 z 70 žáků mi odepsalo. Jejich odpovědi byly většinou velmi milé, stejně jako já vzpomínali na loňské perníčky nebo cestu do Benátek. Když se na to zpětně dívám, musím konstatovat, že jsem dělala spoustu věcí „navíc“, ale vůbec mi to nevadilo. Měla jsem pocit, že to všechno má smysl a že mé úsilí má pozitivní odezvu. Nedělám si samozřejmě iluze, že by všech 70 žáků chodilo s nadšením na mé hodiny, ale aspoň těch 15 snad ano. A ostatní byli natolik slušně vychovaní, že když je můj předmět nebavil, aspoň to nedávali najevo. Tato zkušenost mě utvrdila v tom, že je to práce, kterou jsem ochotná dělat po celý zbytek života.

Letos jsem se ocitla na 2. stupni ZŠ a připadám si jako na jiné planetě. Tušila jsem, že ve srovnání s loňským rokem to bude šok, ale výsledek předčil má očekávání. Na začátku září jsem se chystala, že budu velmi přísná a nenechám nic projít, abych pak neměla celý rok problémy s disciplínou. Hned první hodiny mě vyvedly z této iluze – během pár minut se tolik žáků začalo chovat naprosto nepřijatelně, že jsem vůbec nevěděla, kde začít a jak je potrestat. Po několika prvních týdnech mi připadalo, že asi skončím brzo na psychiatrii, z hodin jsem odcházela naprosto vyčerpaná a nejednou se slzami v očích. Po několika měsících se mi podařilo udržet si větší odstup a nebrat si to osobně, ale problémy s chováním stále trvají. Je to klasické vyrušování během hodiny, žáci odmítají dát mi žákovskou knížku nebo si přesednout na jiné místo, když je o to požádám. Někteří jsou drzí, jiní sprostí. Když je chci potrestat třeba za vyrušování, většinou se nafouknou a začnou křičet „to není fér“, případně „vždyť jsem ani nepromluvil(a), ostatní mi to dosvědčí“ a podobně. Když jsem jednou vyloučila obzvlášť nevychovanou žákyni z hodiny a nechala ji stát na chodbě, začala venku běhat, křičet a bouchat dveřmi třídy. Její náladou se samozřejmě hned „nakazila“ celá třída a když jsem vyšla ven, abych ji zklidnila, žáci ve třídě začali také křičet a dupat. Když jsem se vrátila do třídy, žákyně venku začala opět bouchat dveřmi, když jsem vyšla na chodbu, ostatní opět křičeli a dupali… velmi příjemná situace! Perličkou byla černošská žákyně, která si myslela, že jsem ztratila její žákovskou knížku. Začala mi vyhrožovat „to mi zaplatíte“ a pak také „dovedu všechny lidi z Barbès a pak uvidíte“ (Barbès je čtvrť na severu Paříže, kde žije hodně přistěhovalců, především Afričanů). Byla to poslední hodina před Vánoci a já si jen nostalgicky vzpomněla, že přesně před rokem jsem přinesla svým žákům perníčky. S některými třídami mám dokonce pocit, že jsme vykopali válečnou sekyru – když se nedívám, tak na konci hodiny vysypou na zem koš a jednou dokonce rozházeli po zemi mé věci. Výsledkem tohoto chování je, že nemám chuť vyvíjet nejmenší úsilí navíc. Perníčky sním raději sama, na exkurze nemám chuť ani nervy – měla bych strach s těmi výrostky přejít ulici. Písemky opravuji velmi rychle a s minimem poznámek, protože je mi jasné, že je nikdo nečte. Často se mi stává, že strávím spoustu času přípravou hodiny, aby byla zajímavá, ale všechno přijde vniveč, protože mě ani nepustí ke slovu. Snažím se udržet si od žáků co největší odstup a rozhodně jim nehodlám říct, odkud pocházím – hned by se to obrátilo proti mně. A zároveň je mi to líto, moc ráda bych je měla ráda, ale nejde to.

Na druhou stranu může být ještě hůř. Můj kolega říká, že pokud se může učitel otočit k tabuli a napsat na ni pár slov, aniž by po něm žáci začali něčím házet, není to ještě tak hrozné. Pokud tedy máte nějaké rady, jak na problémové žáky, budu jen ráda. Ve Francii nejčastěji trestají poznámkami do žákovské knížky a necháním po škole, ale nejsem si jistá, jestli je to efektivní řešení.