Průběh hodiny dějepisu ve Francii

Používáte během hodiny dějepisu pracovní listy? Jak velkou část hodiny zabírá frontální výuka, zbývá čas na aktivity žáků? Pro srovnání popíšu, jaký je průběh hodiny dějepisu ve Francii, konkrétně v 5. a 6 třídě ZŠ, kde letos učím.

V ideálním případě (tzn. jak by to chtěli inspektoři, ale každý učitel si to dělá po svém) by měla být vyučovací hodina rozdělena na tři stejně dlouhé části: 1 – frontální výuka, 2 – otázky a odpovědi učitel / žáci a 3 – samostatná práce žáků. To platí ale spíš na gymnáziu, kde jsou žáci samostatnější. Žáci 2. stupně ZŠ neudrží pozornost déle než pár minut, inspektoři proto chtějí, aby byla náplň hodiny pestrá a abychom v pravidelných intervalech měnili druh činnosti.

V praxi to vypadá podobně jako třífázové učení EUR kritického myšlení (s tím, že když není čas, první a poslední fáze se vynechá…). Na začátku hodiny učitel nabídne žákům jeden nebo dva dokumenty (nejlépe mapu či obrázek, aby to nezabralo příliš času) a s jejich pomocí uvede žáky do tématu. Potom si žáci napíší do sešitů název kapitoly nebo části, která se bude v hodině probírat. Následuje rozdání pracovních listů, kde je 4 až 5 historických pramenů (pokud jsou vyhovující prameny v učebnici, stačí odkaz) a otázky. Není dobré žáky zahltit, proto je dobré nepoužívat za jednu vyučovací hodinu více než pět pramenů (ovšem s tím, že ve Francii má vyučovací hodina 55 minut). Já nejčastěji zodpovím prvních pár otázek dohromady s žáky, zbytek pak mají jako samostatnou práci. Během této chvíle učitel prochází třídou a pomáhá slabším žákům. Odpovědi společně opravíme, tato oprava je taky chvíle, kdy učitel poskytne žákům doplňující informace, tedy částečně frontální výuka. Na konci hodiny si žáci píší zápis do sešitu, většinou jsou to informace, které se již sami dozvěděli z pramenů.

Je tedy jasné, že vše zabere mnohem víc času a český učitel by byl asi překvapen, jak málo se toho za hodinu probere. Je totiž mnohem rychlejší nadiktovat žákům, jak vše bylo, než po nich chtít, ať si to zjistí sami.

Vrátím se ještě k diskuzi „kde najít obrazové zdroje“, která se rozeběhla pod předchozím příspěvkem: https://blogy.rvp.cz/dejepis1zemepis/2011/11/13/prameny-k-vyuce-stredoveku-zivot-rolniku/ Na příkladu průběhu hodiny jsem chtěla ukázat, že francouzský učitel by bez historických pramenů vůbec nemohl učit – cca 35 minut hodiny se stráví rozborem pramenů a cca 10 minut psaním zápisu do sešitu (z 55-ti minutové hodiny odečtu 10 minut na provozní záležitosti).

Kde tedy hledají historické prameny francouzští učitelé? Především v učebnicích. Dříve zmíněné kapitole „počátky islámu“ má učitel věnovat 4 vyučovací hodiny. V učebnici, kterou používám, tato kapitola zabírá 21 stran. Spočítala jsem všechny prameny a dokumenty použité v této kapitole: je jich 60! A to je jen jedna učebnice, já sama jich mám doma pro každou třídu šest. Ty nejdůležitější prameny se samozřejmě opakují, ale i tak jich jsou dohromady stovky na jednu kapitolu. Učebnice jsou tedy používány především jako zdroje pramenů.

Jak jsem již zmínila v diskuzi k předchozímu příspěvku, pro každého učitele je dalším zdrojem pramenů jeho vlastní vysokoškolské studium. Na každý semestr jsme dostávali 100 až 200 stránkovou „knihu“, kterou vyrobili sami přednášející – byla to kompilace pramenů, které jsme v průběhu roku studovali. Většinou to byly samozřejmě texty, ale nechyběly ani již zmíněné mince starověkých Athén.

Dalším zdrojem je například publikace „Texty a prameny pro třídu“. Vychází každých čtrnáct dní a jak již název napovídá, nabízí prameny pro výuku a metodiku pro jejich využití ve třídě. Tato publikace není určená pouze dějepisářům, ale všem učitelům. Každé číslo má tematické zaměření, ne vždy je to téma týkající se dějepisu. Vydává ji Národní centrum pro pedagogickou dokumentaci – kdo by tedy měl vydávat něco podobného u nás? Zmíněný ASUD nebo spíš VUP?

Zde najdete pro představu několik posledních čísel: http://www.sceren.com/cyber-librairie-cndp.aspx?l=tdc-textes-et-documents-pour-la-classe-&cat=137758