Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Francouzské „hors sujet“ aneb vzpomínky na francouzské gymnázium v Brně

Tentokrát trochu osobnější příspěvek: jak jsem se dostala k učení dějepisu ve Francii. Byla to opravdu dlouhá cesta a ještě dnes se občas divím, jak jsem se tady vůbec ocitla. Ve čtrnácti jsem ještě neuměla francouzsky ani slovo a dnes, o patnáct let později, učím ve francouzštině dějepis a zeměpis. To všechno díky bilingvní francouzsko-české sekci gymnázia Matyáše Lercha v Brně. Těchto sekcí je v ČR několik (Olomouc, Tábor, Praha, atd.) a výhodou je, že maturitu uznávají francouzské univerzity, takže je potom možné jít studovat vysokou školu ve Francii bez jakýchkoli dalších jazykových zkoušek. Tak jsem se ocitla v Paříži na Sorboně a když se roku 2009 otevřel pracovní trh pro nové členy EU, mohla jsem zde udělat učitelský konkurs.

Ale zpět k brněnskému gymnáziu: tento systém je úžasný v tom, že dává žákům možnost být bilingvní ve francouzštině. Cílovou skupinou jsou „normální děti“ tedy ne děti diplomatů, politiků (jako třeba dcera Petry Buzkové) nebo jiných VIP lidí. A co víc, můžou zde studovat také žáci, kteří francouzsky vůbec neumí, čímž se rozšíří okruh dětí, kteří se rozhodnou tento jazyk studovat. V opačném případě by byly upřednostněny děti francouzsky mluvících rodičů, tady ale mají jedinečnou možnost i ti, kteří s Francií zatím vůbec nepřišli do styku.

To byl také můj případ, u nás doma nikdo francouzsky nemluvil a ve Francii jsem byla pouze jednou na dovolené u moře. Francouzské gymnázium jsem si vybrala spíš náhodou – měla jsem ráda jazyky a žádné jiné v Brně nebylo. Dnes existuje také španělské gymnázium, ale třeba anglické nebo německé ne, pouze školy s rozšířenou výukou jazyků.

Studium je šestileté (žáci se hlásí již v 8. třídě) a vypadá tak, že v prvních dvou letech se žáci učí především francouzštinu, a to 10 hodin týdně. Od 3. ročníku pak mají několik předmětů ve francouzštině (zeměpis, dějepis, matematiku, fyziku a chemii). Francie pak pravidelně vysílá lektory francouzštiny a také francouzské učitele jednotlivých předmětů. Tyto sekce existují na celém světě, takže francouzský učitel může během své kariéry pěkně cestovat. Tak se také stalo, že jsme dostali ve 3. ročníku „pravou“ francouzskou učitelku Hélène.

Ze začátku s námi měla velmi těžkou práci, protože od nás chtěla věci, na které jsme vůbec nebyli zvyklí. Chtěla, abychom byli v hodinách aktivní, odpovídali na otázky a přemýšleli. Zatímco my jsme byli zvyklí na pasivní poslouchání a zapisování do sešitů. Právě díky tomuto přístupu mě dokázala nadchnout pro francouzský styl výuky dějepisu. Také díky ní jsem se rozhodla jít v 19 letech studovat historii do Francie, aniž bych tu někoho znala. Prostě jsem přijela do Paříže, zapsala se na Sorbonu, našla si rodinu, která mě výměnou za hlídání ubytovala a mohla jsem vesele studovat.

Ale zpět k francouzskému gymnáziu a k „hors sujet“, které jsem naťukla v předchozím příspěvku o dizertaci. Hélène po nás chtěla, abychom se naučili třídit své znalosti.  Běžně se stávalo, že nám škrtala celé odstavce a psala „mimo téma“ (“hors sujet“). To když jsme se nedrželi tématu a psali věci, které nebyly důležité. My jsme tehdy vůbec nechápali, jak nám to může škrtnout, když jsme přece napsali data a jména, prostě to, co se po nás vždycky chtělo v českém dějepisu. Z francouzského „hors sujet“ se nakonec stal takový fenomén, že jsme tak nazvali náš školní časopis – Hors sujet / Mimo mísu. Přišlo nám to jako něco typicky francouzského, co charakterizovalo naši bilingvní sekci.

Dnes si říkám, jak je možné, že něco z francouzských metod neproniklo do českého stylu výuky právě z těchto francouzských sekcí. Je ovšem pravda, že v našem brněnském gymnáziu to vypadalo tak, že Hélène učila dějepis podle přemýšlecích francouzských metod, ale její kolegyně Češka, která učila dějepis ve francouzštině, používala dál českou metodu. A nemusím upřesňovat, že se neměly moc rády…


    nikdo zatím nehodnotil

2 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Díky, Zuzano! Tyhle osobní historie jsou moc poučné: konkrétně ukazují, jak se to stane, že se něco naučíme...
    Překvapilo mě však, že i v tak osvíceném gymnáziu - podle všech příznaků je takové - byla až francouzská učitelka tím, kdo vnesl do výuky skutečnou učební aktivitu žáků. (Možná se o ni snažili i jiní učitelé, ale asi to nedělali efektivně, metody nefungovaly, učitelé neuspěli, když to pro Vás byla právě a jen ona.) On je rozdíl, když v takovém školství učitel od dětství vyrůstá, anebo když se s tím poprvé setká na fakultě, nebo ho vidí u kolegyně (a buď se to od ní rád přiučí, anebo závidí nebo zazlívá), anebo - nejčastěji u nás - se s tím nesetká osobně vůbec a buď to musí samostatně nastudovat, třeba v kursech, anebo se to k němu nedostane nikdy a on učí tak, jako vyučovali jeho. (Je až s podivem, že se přestala používat rákoska, ne? Ale slyším v podtextu mnoha stesků na nezvedené žáky, jak by po ní někteří učitelé toužili...)
    Ale asi to hlavní, co Helene uměla, bylo to, že sama dokázala odlišit to podstatné od vedlejšího, ne? Obávám se, že právě tomuhle se v českých školách učí buď nedostatečně, nebo vůbec. "Shrnování" se provádí "převyprávěním", což vůbec není totéž!

    Kdybych měl převyprávět – a nikoli shrnovat! - to, co jsem dosud zde napsal, bylo by to:
    „Zuzana chodila do bezva gymnázia v Brně a tam jediná učitelka, která dokázala zapojit žáky do učení, byla Francouzka Helène. Ta asi vyrostla ve školách, kde se umělo efektivně vyučovat, kdežto u nás to většina učitelů nezažije ani ve škole , ani na fakultě, ani v kursech nebo u kolegyň. A tak by rádi zavedli zpět rákosku. Helène odlišovat podstatné, ale u nás se obvykle jenom převypráví.“

    Jak by vypadalo shrnutí mé odpovědi v chatu? Asi takto:
    „I v dobré škole se může stát, že jediná učitelka dokáže aktivizovat žáky, pokud na to má školení a zkušenosti. U nás je většina učitelů ve školách získat nemohla. Podobně nebyli naučení shrnovat to podstatné, a proto tomu ani neučí efektivně své žáky.“

    Je v tom vidět ten rozdíl?
    Omlouvám se těm z čtenářů, kteří to u nás umějí a dělají, ty nemám na mysli – ale musím říct, že podle mé zkušenosti je takových málo, kdežto většina učitelů, které potkávám, právě s tím má potíže (za které právě sami nemohou), a že jen někteří jsou ochotni si to přiznat a snaží se to dohnat. Jenže často nemají kde a jak... (Že bychom si otevřeli e-learningový kurs „Shrnujeme a nepřevyprávíme“?)

  2. avatar

    Děkuji za komentář Ondřeji. Naprosto s Vámi souhlasím v tom, že je velmi těžké učit jinak než co učitel sám zažil. Vidím to sama na sobě - když mám učit vlastivědu, tak mě pořád napadají metody z 2. stupně nebo gymnázia, je velmi těžké se přizpůsobit a učit jinak. Už jsem zmínila v některém z příspěvků, že jsem v únoru lektorovala seminář organizovaný KVICem a myslím si, že francouzské metody výuky měly úspěch. Proto jsem ráda, že můžu "přispět svou troškou do mlýna" a ukázat aspoň pár učitelům alternativní přístup výuky. Další seminář by se měl konat opět za rok. Je jen trochu škoda, že tyto metody zajímají pouze dějepisáře, seminář pro učitele zeměpisu by se prý nenaplnil. Váš nápad s e-learningovým kursem mi přijde výborný! Dnes se dá řešit spousta věcí i přes Skype - když někdo může dávat hodiny angličtiny přes počítač, proč ne seminář o výuce dějepisu!

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.