Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Jak vypadají francouzské zkoušky na učitele dějepisu a zeměpisu

Ve Francii učiteli nestačí „odkroutit si“ pět let na VŠ. Musí k tomu ještě složit učitelskou zkoušku, což může trvat rok, v horším případě také dva, tři, čtyři… Což znamená, že zájemce o učitelskou pozici nestuduje jen pět let, ale často mnohem déle. Je to zároveň trochu riskantní, protože nikdo neví, jestli se mu povede zkoušku složit a jestli tedy měsíce intenzivní přípravy a roky vysokoškolského studia nebudou k ničemu. Možná je to tak schválně – cesta k učitelství je dlouhá, a proto se po ní vydají jen ti, kdo opravdu chtějí dělat toto povolání…

Rozdíl mezi CAPES a Agrégation

Učitelské zkoušky jsou vlastně konkurzy na národní úrovni. Existují dva stupně náročnosti:

1 – jednodušší CAPES (Francouzi milují zkratky: je to certifikát o pedagogických schopnostech k výuce na 2. stupni a na středních školách)

2 – náročnější Agrégation – historie tohoto konkurzu by sama vydala na celý článek, existuje již od 18. století

CAPES je zkouška pro učitele na 2. stupni základních škol a pro střední školy, zatímco Agrégation je pro střední školy a univerzity. Tomu také odpovídá náročnost zkoušek: uchazeči o CAPES mají dvě pětihodinové písemné zkoušky (jedna z historie, druhá ze zeměpisu). Uchazeči o Agrégation si užijí týdenní maraton: čekají je tři sedmihodinové písemky z historie a jedna ze zeměpisu, to vše čtyři dny po sobě.

V profesním životě je to potom otázka prestiže. Mnoho životopisů slavných francouzských historiků začíná „úspěšně vykonal zkoušku Agrégation“ a mnohé ještě upřesňují, na které příčce se umístil. Je to trochu jako by si u nás lidé psali do životopisu, že odmaturovali se samými jedničkami… Ve školách to potom často vypadá tak, že držitelé Agrégation ohrnují nad „Capesáky“ nos, dřív prý měli i oddělené sborovny. To, že se nemají moc rádi, vysvětlují také privilegia, která jsou spojena se statutem „agrégé“: paradoxně učí méně hodin a jsou placeni více než obyčejní „Capesáci“.

Dlouhá cesta k učitelské profesi

V praxi to funguje tak, že ministerstvo vypíše každý rok počet míst na každou ze zkoušek: loni to bylo zhruba 600 míst pro CAPES a 80 pro Agrégation. Vzhledem k počtu uchazečů to vychází, že CAPES úspěšně složí 1/6 uchazečů a Agrégation 1/15. Na základě těchto čísel je jasné, proč se neúspěšní kandidáti hlásí stále znovu. Program se mění každý rok jen z poloviny, kandidáti proto mají větší šanci, pokud zkoušky skládají dvakrát a více. Znamená to ale, že je člověk ochoten strávit třeba tři roky svého života přípravou těchto zkoušek.

Znám i takové případy, kdy uchazeč nejdřív stráví pět let studiem historie, třikrát po sobě pak skládá zmíněnou zkoušku, ale neuspěje a pak jde dělat něco jiného… Nestačila jsem se divit, kolik let života mladých lidí je takto zbytečně investováno. Někdo může namítnout, že léta strávená studiemi ztracená nejsou. To ne, vždycky se to bude hodit, ale problém je v tom, že když někdo ve Francii vystudoval historii a nechce se jí věnovat, má minimální šanci, že se uplatní na trhu práce ve svém oboru. Jedinou možností je přeorientovat se na nějaký podobný obor, ale to znamená další léta studií a život zatím běží…

Jak vypadá školní rok s konkurzem

Pro přípravu platí heslo čím dříve tím lépe. V květnu ministerstvo školství zveřejní témata, která mají uchazeči studovat příští školní rok a začíná horečná aktivita: univerzity organizují přípravné schůze, kde rozdávají první bibliografie a nakladatelství shánějí historiky schopné vyprodukovat za pár měsíců učebnice k novým tématům. Mají pravdu: uchazečů o obě zkoušky, tedy potenciálních čtenářů těchto knih, je v celé zemi zhruba 7000, zatímco dobré historické dílo mnohdy nenajde víc než pár tisíc zájemců. Nakladatelství proto soutěží v tom, kdo vydá co nejdříve co nejlepší učebnici. Vyjde proto také spousta špatných knih, protože čas běží a uchazeči mají na studium pouze několik měsíců. Na druhou stranu tato aktivita výborně stimuluje výzkum daného tématu, které je vždy příležitostí k diskuzím mezi historiky a k novým publikacím. Mnozí uchazeči navíc díky studiu zadaných témat najdou téma na svůj budoucí doktorát, výběr témat je tedy významnou událostí pro historický výzkum.

V historii jsou vždy čtyři různá období: antické dějiny (třeba „Ekonomika a společnost ve starém Řecku 478-88 před n. l.“), středověk, novověk a současné dějiny (např. „Myslet a stavět Evropu 1919-1992″). V zeměpisu pak bývá francouzské téma, dále regionální zeměpis (např. Rusko) a „celosvětová“ otázka (např. „Nasytit lidstvo“).

Zpět k organizaci školního roku: v září nebo říjnu začínají přednášky na univerzitách – většina z nich totiž kromě klasických pětiletých studií nabízí také přípravu ke konkurzům. Uchazeči tak mají tři až čtyři měsíce na to, aby nastudovali první učebnice a kolem Vánoc začínají psát první písemky nanečisto. Třeba na Sorboně to vypadá tak, že všechny prosincové a lednové soboty studenti stráví psaním těchto písemek a psychicky se tak připravují na jarní maraton. Vtip je totiž v tom, že všichni uchazeči musejí nastudovat čtyři témata v historii a tři témata v zeměpisu (pro Agrégation jsou jen dvě), ale na písemné zkoušce los určí pouze jedno dějepisné a jedno zeměpisné téma pro CAPES a tři dějepisná a jedno zeměpisné téma pro Agrégation. Toto otevírá cestu různým domněnkám a výpočtům pravděpodobnosti.

Loni to vedlo k velmi kuriózní situaci: všichni uchazeči byli přesvědčeni, že los určí dějepisné téma z jiného období než z novověku, protože toto období bylo v minulých letech vylosováno dvakrát po sobě. Svědomití studenti se nenechali zlákat a studovali pečlivě i toto téma, hazardéři však vsadili na tuto kartu, aby si ušetřili práci. K všeobecnému překvapení byl opět vylosován novověk… mnoho uchazečů proto odevzdalo prázdný papír a zahodilo tak téměř rok intenzivního studia.

Písemné zkoušky se odehrávají v březnu a v dubnu. Mnoho uchazečů se rozhodne skládat obě zkoušky, protože témata jsou téměř stejná (to se bude v budoucnu měnit). Zkoušky jsou organizovány v celé zemi ve stejný čas, protože všichni uchazeči píšou dizertaci na stejné téma. Nejvíc uchazečů je přirozeně v Paříži a okolí, kde se zkoušky odehrávají v obrovské budově, jejíž místnosti připomínají parkoviště – místo parkovacích míst jsou naskládané stoly. Spočítala jsem to na několik stovek pro každou místnost…

V Paříži se loni stala pro některé uchazeče velmi nepříjemná událost: příměstský vlak zůstal blokován ve stanici kvůli dopravním problémům a několik desítek uchazečů přijelo na zkoušku asi o půl hodiny pozdě. Marně se dobývali dovnitř, v celé Francii už ostatní půl hodiny slinili pera. Opozdilcům tak nezbylo než zahodit rok intenzivního studia a přihlásit se na zkoušku opět za rok. Ironií osudu je, že mezi tyto nešťastníky patřili studenti ze severu Paříže, odkud jel tento vlak. A zrovna na severu jsou problémová předměstí, takže se často jednalo o studenty ze sociálně slabých rodin…

Hlavním ukazatelem rozdílných podmínek v jednotlivých částech Francie jsou ale údaje o držitelích Agrégation: 70% z nich pochází z Paříže a okolí. Znamená to tedy, že kdo se nepřipravuje na jedné z pařížských škol, má minimální šanci na úspěch. Běžně se tedy stává, že studenti například z Nice se odstěhují do Paříže, aby měli větší šanci uspět. Pařížské univerzity, hlavně Sorbona, jsou proto nacpané k prasknutí, na zkoušky se zde připravují stovky uchazečů, kteří si navzájem konkurují.

O této konkurenci jsem slyšela mnohé – údajně je velká nevýhoda skládat ústní zkoušky ke konci, protože předchozí uchazeči ve snaze škodit ostatním vytrhají stránky z učebnic, které jsou ke konzultaci. To vše působí na psychiku, takže někteří kandidáti stres nezvládnou a údajně se někteří dají do pláče přímo před porotou… Je to ale trochu mýtus, já jsem skládala ústní zkoušky úplně poslední den a žádné roztrhané učebnice mě nečekaly. Ale zpět k písemkám.

Účast na písemné části zkoušky Agrégation je pro mnohé životní zážitek: kdy jindy se vám podaří strávit čtyři dny po sobě od 9 do 16 hodin psaním dizertační práce či komentáře dokumentu a popsat tak zhruba 50 stránek? Chudák ten, kdo to pak musí číst… Hodně lidí říká, že tento maraton je také fyzickou zkouškou, ale mně přišlo, že si na ten rytmus člověk zvykne a jezdí pak na to velké parkoviště jako do práce.

Po tomto maratonu následuje několikatýdenní napětí: až za dva měsíce se uchazeči dozvědí, kteří z nich byli vybráni k ústní zkoušce. Tam postoupí dvakrát tolik uchazečů než kolik je míst, znamená to, že každý druhý zkoušku úspěšně složí. Období mezi písemnými zkouškami a oznámením výsledků je vyplněno opět intenzivním studiem právě na ústní část. A to i když člověk neví, jestli se k těm ústním vůbec dostane…

Další etapou je tedy na konci května zveřejnění výsledků písemných zkoušek. Až teď tedy mnozí z uchazečů zjistí, že si buď musí projít vše znovu příští rok nebo by měli změnit povolání… Prozatím úspěšní uchazeči pak ještě více znervózní: dlouhé měsíce studia je vyčerpaly, vítězství je nadosah, ale ještě není vyhráno. Následují cvičné ústní zkoušky na univerzitách, které chtějí co nejlépe připravit své studenty.

Uchazeči o CAPES si musí zároveň naplánovat prázdninový výlet do Châlons en Champagne, malého města hodinu a půl na východ od Paříže, kde porota během tří týdnů vyslechne přes tisíc kandidátů. Pro toto městečko se údajně jedná o hlavní turistickou a ekonomickou akci roku, na kterou se jen třesou místní hotely a restaurace. Uchazeči z celé Francie totiž musí přijet právě sem a strávit zde tři romantické dny – každý den je čeká jedna zkouška: ukázková hodina dějepisu (kandidát má čtyři hodiny na přípravu v knihovně, pak přednese půlhodinový referát, po kterém následuje 15 minut otázek poroty), komentář dokumentů v zeměpisu (2 hodiny na přípravu, 15-ti minutový referát a 15 minut otázek) a zkouška z epistemologie jedné ze dvou disciplín (2 hodiny na přípravu, 15-ti minutový referát a 30 minut otázek).

Následuje opět několik dnů napětí a kolem poloviny července je publikován konečný seznam úspěšných uchazečů. S tím, že ti úspěšní vyfasují svoji třídu již 1. září.

Takto tedy vypadá zkouškový rok budoucího učitele. Hlavní problém je v tom, že tento systém zkoušek se podobá historickému výzkumu spíše než konkrétní výuce. Učitel je proto často naprosto nepřipraven, když se za pár týdnů ocitne tváří v tvář rozjíveným puberťákům za nepříliš motivující nástupní plat 1.300 EUR pro „capesáky“ a 1.800 EUR pro držitele Agrégation…


    nikdo zatím nehodnotil

5 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Ó, to je tedy nářez. A myslím si také, že to je finančně náročné, takže studenti z nižších sociálních skupin s tím mohou mít problémy, ne?

  2. avatar

    Je učitelské povolání tak prestižní záležitostí, že se studentům chce podstupovat toto martýrium nebo je to u ostatních povolání podobné?

  3. avatar

    Zajímalo by mě, jak je to v jiných "aprobacích". I tam je získání kvalifikace tak náročné? Je tedy vykonání zkoušek NUTNOU podmínkou pro výkon učitelského povolání?

  4. avatar

    Ta výdrž je obdivuhodná. Já ale nejsem fanda testů a zkoušek, sázel bych spíše na trénink. Když jsme si vloni stáhli z internetu podmínky profesního růstu pro anglické učitele (všech oborů), jako první jsme viděli, že státnice na VŠ nedávají způsobilost - tu MUSÍ učitel získat v praxi během prvního roku. Ovšem je to praxe zaváděcí, pod velmi nápomocným vedením mentora ze školy, myslím, že ne s plným úvazkem atd. A teprve tím získává učitelský plat, a taky naději na další růst a vyšší platy. U nás tak důkladná a precizní pomoc je jen výjimečná a vůbec není systémová. To z nás neudělá učitele, že my na konci studia u státnic během 20 minut odříkáme pár naučených frází, možná předtím napíšeme během dvou hodin klauzuru, v níž pokud možno nenaděláme pravopisné chyby a pokud možno se neukážeme jako totální ignoranti v jednom z stovek možných oborových témat (ani ne problémů k řešení, spíše píšeme vysvětlovací pojednání...). Kdyby aspoň diplomka a její obhajoba přinesla díky tomu dlouhému úsilí nějaké ujištění, že se nad zadáním opravdu odborně myslilo a bádalo - jenže jich spousta je jenom faktografická snůška, nebo "Ctrl C - Ctrl V" z odborných knih, které vznikly touž badatelskou metodou. Taky znám pár diplomek, před nimiž smekám. Ale chtěl bych, abych si strhal klobouk, když jdu kolem školy :-)
    Určitě jsou všude lidé výtečnější a chabější - ale asi je rozdíl v tom, jak vysoko je v oboru, v profesi nastavený ten normální střed. Díky Zuzaně si můžeme líp představit, jak a čemu se asi musejí učit studenti učitelství. Zdá se, že to francouzským učitelům za to úsilí stojí. Ale asi máme víc vědět i o tom, jak potom v té profesi člověk dál roste, co ho může bavit, kdo mu pomáhá vyřešit nezvladatelné atp. Kvůli prespektivě se dá lecos vydržet! A kvůli neperspektivě ani do školství nejít. Jistě mají ve i Francii dost oblastí a skupin lidí, se kterými to učitel zvládá těžko. Ale řekl bych, že na běžné prostředí může být dost dobře připravený, a tipuju, že skrze ty pospané zkoušky se protlačí jen velmi málo lidí nevýkonných, nedovtipných, nesamostatných. Mýlím se? Jestlipak se my k tomu u nás také dohrabeme? V Austrálii si profesní standard oboru (jak dobře pracuje učitel) vytvářejí profesní oborové asociace, tedy zdola, z toho, jak sami učitelé vědí, co je to pracovat dobře. Ovšem to je země, kde není třeba získat nějaký štempl dřív, než se odvážíte o své práci přemýšlet. U nás mi to zatím připadá spíše obráceně.

  5. avatar

    1. FINANČNÍ STRÁNKA
    Máte pravdu, že takhle zdlouhavé studium se pěkně prodraží. Pro nižší sociální skupiny mají stipendia, ale nevím, jestli ty peníze jdou vždy tam, kam mají. Jednou mi spolužačka líčila, že se přihlásí na tyto zkoušky, aby dostala stipendium, ale to přihlášení bylo jen fiktivní, na zkoušky pak vůbec nešla.
    Pak znám zase jinou spolužačku, která mi líčila, jak přijela z Nice do Paříže, aby se mohla na zkoušky připravovat na Sorboně. Její rodiče jí dva roky platili ubytování v centru Paříže (cca 800 EUR za nějaký malý kamrlík), ale ona ani podruhé zkoušky neudělala a zjistila, že to učitelství pro ni asi není a letos se dala na studia nějakého jiného oboru...

    2. PRESTIŽNÍ ZÁLEŽITOST
    Myslím si, že budoucí učitelé toto všechno absolvují ze dvou důvodů: 1 - vystudovali obor, se kterým se nedá dělat nic jiného (historie je typický příklad), 2 - když udělají tyto zkoušky, jsou z nich státní zaměstnanci, takže mají záruku pracovního místa až do důchodu. Učitelství už dnes ale bohužel není prestižní záležitost, možná před několika desítkami let...

    3. OSTATNÍ PŘEDMĚTY
    U ostatních předmětů to funguje úplně stejně, i angličtina, fyzika, biologie, hudební výchova, atd. mají své zkoušky (mimochodem ve Francii člověk musí skládat národní zkoušku i pokud chce pracovat jako pošťák, tedy také státní zaměstnanec). Takže si asi dovedete představit, kolik tohle všechno stojí stát peněz - musí zaplatit univerzity, které na zkoušky připravují, prostory, kde se zkoušky odehrávají a pak tisíce zkoušejících. Například u jazyků jsou zkoušky dost postavené na hlavu, uchazeč například rozebírá anglické literární dílo ve francouzštině... což pak vyřazuje rodilé mluvčí, kteří neumí dost dobře francouzsky.
    Bez těchto zkoušek také může učit, ale jen jako tzv. výpomoc s tím, že učitel vůbec nemá záruku pracovního místa a nemůže si moc vybírat.

    4 - Zapomněla jsem v článku zdůraznit, co tedy podle Francouzů má umět učitel a z čeho přesně je zkoušen. Francouzský systém má své výhody i nevýhody: nejden jen o samoúčelné testy, ale právě o posuzování toho, jestli je člověk schopen sepsat více či méně dlouhý logický text, aby pak byl schopný naučit to studenty k maturitě. Mimochodem ve Francii maturují z dějepisu všichni, ale na programu jsou jen dějiny po roce 1945. Zpět ke zkouškám - rozhodně to není o tom, kdo se nadrtil víc dat zpaměti, uchazeč musí ukázat, jak umí nad dějinami přemýšlet. Třeba v zeměpisu je součástí zkoušky vypracování mapky (znamená to zakreslit do slepé mapy dynamické jevy, které člověk popisuje v dizertaci, psaný text je tak vyjádřen kartograficky - to si myslím v našich školách úplně chybí). V ústní části zkoušky pak má člověk zpracovat během 4 hodin půlhodinový referát, je to přesná simulace hodiny ve třídě. Uchazeči jsou také hodnoceni podle pedagogických kritérií - jestli jsou schopni dodržet daný čas, ilustrovat svůj projev příklady, atd. Hlavní problém je ale v tom, že toto všechno je teorie a celý rok, který připravuje ke zkouškám, se podobá spíše výzkumu než praktické pedagogické přípravě. Ještě jsem zapomněla upřesnit, že složením zkoušek vše nekončí: úspěšný uchazeč pak má po dobu jednoho roku statut stážisty, učí na půl úvazku a v druhé polovině navštěvuje pedagogické kurzy a teprve po několika inspekcích je ve své funkci potvrzen. Problém je v tom, že od příštího roku chce ministerstvo pedagogické kurzy zcela zrušit a postavit před třídu na plný úvazek učitele, který teprve v červenci úspěšně vykonal zkoušku.
    O reformě zkoušek a profesním růstu učitele ale jindy, to by bylo na dlouho. Jen bych zmínila, že s perspektivou to moc žhavé nebude, relativně velké procento učitelů již pár let po složení zkoušek jako učitelé vůbec nepracuje - mají totiž status státního zaměstnance, díky kterému můžou dělat něco úplně jiného.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.